Nejen psi zachraňují lidské životy.
Pomáhat dokážou i kočky!

Nedokážou zahnat zloděje ani vytáhnout tonoucího pána z řeky.
Mají pověst namyšlených egoistů.
Přesto jsou schopny suplovat lidského partnera, léčit neduhy a přivádět zpět k životu. Kočky.

Macinka Terezy a Jana Rudolfových by svou povahou krásně nahrávala odpůrcům koček. Když se jejím majitelům narodilo miminko, byla do té doby bezproblémová číča mírně odsunuta z centra rodinné pozornosti.
A tak se začala mstít způsobem, jakým nejlépe mohla přispět k pošramocené kočičí pověsti - sem tam paničku škrábla, sem tam se chovala nečistotně, sem tam byla nečistotná dokonce v dětské postýlce…
Manželé Rudolfovi v rozhořčení uvažovali o přestěhování mazlíčka k příbuzným. Možná by k akci opravdu došlo, jenže…
"Jednou Macinka přiběhla a škrábla mě do nohy. Úplně jsem vykřikla, měla jsem krvavý šrám přes celé lýtko. Vzala jsem noviny, že se po ní oženu, ale ona vystartovala přímo do pokoje k dětské postýlce.
Jak jsem se vrhla za ní, spatřila jsem malého Honzíka, že se dusí, protože je celý pozvracený.
Macinka mu tenkrát asi zachránila život," vzpomíná Tereza.
Náhoda, nebo skvělá kočičí intuice?

Vše z touhy ovládat
Podle jedné z tuzemských zakladatelek felinoterapie (terapie prostřednictvím koček; z lat. feline - kočka), Daniely Hypšové z Mladé Boleslavi, získaly kočky svou špatnou pověst především kvůli čarodějnickým procesům a bludařství, v němž byly kdysi spojovány s temnými silami a magií.
Ale také tvrdí: "Pravdě bližší důvod, který lidem nastavuje nelichotivé zrcadlo, je však naše touha ovládat - ovládat druhé, jiné živé bytosti, přírodu samu. Psa si člověk dokáže podrobit, a to někdy i za cenu drsné drezury nemající daleko k týrání.
Naproti tomu kočka je stvoření nesmírně hrdé a svobodné. Mnoho lidí má rádo jasné soudy a rychlá řešení. Přivolám-li psa a naučím ho například panáčkovat, pak mě poslouchá, ovládám ho a říkám, že je to hodný pes.
Přivolám-li kočku a chci ji něco naučit násilím - tím nemyslím fyzickým násilím, protože tím u kočky nikdy nic nedocílím - bude se mě stranit. Řeknu tudíž, že je pyšná a falešná…"

Srdce patřilo kočkám
Když se před osmi lety Daniela Hypšová vyrovnávala s tragickou ztrátou blízké osoby, četla knihu o psích záchranářích. "Toužila jsem vyjít ze své bolesti a v pomoci druhým alespoň vzdáleně potkávat toho, koho jsem tolik milovala.

Mé srdce ovšem vždy patřilo kočkám, ne psům. V oné knížce byla i zmínka o návštěvách psů v domovech důchodců a nemocnicích. Pokusila jsem se tuto myšlenku uvést do života," líčí Daniela Hypšová, jak se zrodila Návštěvní služba s kočkami.
"Připojili se přátelé z Národního chovatelského klubu a společně jsme začali za starými a nemocnými lidmi chodit. Už první návštěva v Centru pro mentálně postižené v Mladé Boleslavi byla nezapomenutelná.
Za dobu naší činnosti vím o případech, kdy kočky pomohly lidem vyrovnat se nějak se ztrátou životního partnera či najít odvahu k novému životu, což je i můj případ. A pokud jim tyto návštěvy natolik zlepšily psychiku, že došlo ke zlepšení fyzického stavu, raduju se dvojnásob…"

Kočky ze školky
Mateřská škola při Fakultní nemocnici v Brně funguje už 52 let a ročně jí projde okolo 5 500 dětí předškolního věku, které jsou v nemocnici hospitalizovány.
Stará se tu o ně kromě zdravotnického personálu i 13 učitelek, speciálních pedagogů, a už pátý rok tu praktikují felinoterapii.
Samozřejmě se musejí dodržovat patřičná hygienická opatření a přítomnost dítěte vždy schvaluje ošetřující lékař, který zná jeho diagnózu a ví, že například netrpí alergií.
A také se musí brát ohled na kočku, aby se pacientovo onemocnění nepřeneslo na ni. Prostě vše je nutno do detailů promyslet a zorganizovat. Ale pak to funguje!
Podle ředitelky školky PaedDr. Jany Stěničkové, pomáhá přítomnost kočky k odstranění stresu a negativismu z nemocničního prostředí.
"Děti, hlavně ty dlouhodobě nemocné, si s kočkou tiše povídají a ona je chápavě poslouchá. Tak malí pacienti alespoň na chvíli zapomenou na svou bolest a trápení…
Například holčička z neurologie, která byla po operaci mozku a velice špatně mluvila, se po půlhodinovém povídání s kočkou docela slušně rozmluvila a oči jí nadšením přímo zářily. A to je ono. Kočky samy o sobě neléčí, ovšem napomáhají při léčbě dětí…"

Nejsou falešné egoistky
Podle ředitelky je kočka věrné, citlivé a inteligentní zvíře, které miluje svého pána podobně jako pes, jen to nedává tak okatě najevo…
"Není tak silná jako pes, aby pomáhala třeba nosit spadlé předměty, ale člověk si s ní může povídat a ona skvěle reaguje - mhouří oči, přede, mňouká, prostě si s vámi povídá…" říká.
"Navíc je dokázáno, že při hlazení její srsti vzniká pozitivní energie, která uklidňuje a dodává člověku pozitivní emoce. Také bezpečně pozná, kdy je jejímu pánovi špatně nebo smutno, a přiměřeně na to reaguje.
Moje kočky se v tomto případě ode mě nehnou, a když si lehnu, hned si lehnou na mě, předou, a tak se snaží pomoci. Běžně totiž polehávají v pelíšku."

Před časem dojala mnohé televizní diváky reportáž o kočce, jež se svými čtyřmi čerstvě narozenými koťaty spala ve stodole, která začala hořet.
Když vynášela koťátko první, ohořela jí tlapka, při druhém si spálila ucho, u posledního jí takřka shořel ocas.
Do ohně se vracela a postupně všechna koťata zachránila… Právě i takovou laskavou kočičí tvář felinoterapie využívá.
Zatím především v domovech se sociální péčí, dětských domovech nebo ústavech pro tělesně a mentálně postižené, ale také třeba v nemocnici v Uherském Hradišti, Šternberku a v léčebně dlouhodobě nemocných v Hustopečích. A pak že jsou to falešné egoistky!

Autor: Judita Bednářová
zdroj >>>

Na otázku: Jaký je váš nejsilnější zážitek s kočkou?

Odpovídá:
ANDREA KEFUROVÁ, zooložka

Měla jsem kočku Zuzanku, která trpěla fobií z postelí. Strašně jí vadilo, jak se při chůzi po lůžku, natož pak po peřinách propadala tlapičkami. Zkrátka úplně panikařila z jakéhokoli nestabilního povrchu. Když jsem si ji chtěla někdy jen položit k sobě do postele, byla schopná mě poškrábat a utéct, jak nejrychleji mohla. Jednou jsem musela podstoupit docela náročnou operaci. Ještě po návratu domů jsem musela dva týdny ležet. Zuzanka stála první den u mého lůžka a jen se na mě upřeně dívala. Odvahu sbírala asi tři hodiny. Pak statečně vyskočila… Celá se chudinka třásla, jak se bála, ale opatrně se mi svinula u boku a potom se mnou takhle, jen s nejnutnějšími přestávkami na jídlo a očistu, strávila celou rekonvalescenci…

Odpovídá:
PaedDr. JANA STĚNIČKOVÁ, ředitelka Mateřské školy při FN v Brně

Jedny Vánoce se nám stalo, že v kuchyni začal hořet adventní věnec a ubrus na stole. Celá rodina i s kočkou byla v té době v jiné místnosti u stromečku. Najednou naše kočička Bohoušek začala odněkud silně mňoukat, což u ní vůbec nebývalo zvykem. Tak jsem se utíkala podívat do kuchyně, odkud se to ozývalo. A tam už plameny šlehaly téměř až ke stropu a Bohoušek řvala jako o závod (Bohoušek je kočka, ne kocour, ale říká se jí mužským jménem). Odnesl to tenkrát naštěstí jenom ubrus, trochu ohořelý stůl a očouděný strop. Kdyby nebylo Bohouška, tak nevím, jak by náš Štědrý den dopadl… A ještě si vzpomínám na jednu příhodu: známé se udělalo špatně, omdlela a probudila se tím, že jí její kočka olizovala obličej. Na kamnech vařila vodu na kávu a kdoví, jak by to dopadlo, kdyby ji kočka svým drsným jazýčkem neprobrala. Možná tak zachránila lidský život…

Odpovídá:
DANIELA HYPŠOVÁ, učitelka, zakladatelka Návštěvní služby s kočkami

Loni v létě nám zemřela nejstarší kočička ragdoll, krásná modrooká Naomi Berberis, Miminka. Byla nejen nejstarší, ale vůbec první, která pracovala v Návštěvní službě v naší zemi, a také stvoření, s nímž jsme si rozuměli beze slov. Vzpomínám na první chvíle, kdy jsme ji k nám přivezli - vystrašenou, plachou a zuboženou. Ve svých dvou letech byla poprvé venku v parku, mezi květinami a stromy. Seděly jsme spolu na stráni a vdechovaly vůni květin a lip. Seděla vedle mě, ztrácela se ve vysoké trávě plné květů a temně modré oči jí zářily jako hvězdy. Nevěřícně vtahovala pootevřenou tlamičkou všechnu tu krásu světa. Potom se stulila do klubíčka vedle mě a dotýkala se mě tlapkami. Byl to neuvěřitelný pocit odevzdání se jedné bytosti druhé. Dala mi svou naprostou důvěru a doufám, že jsem ji nikdy nezklamala. Dnes mám doma její vnuky a vnučky, kteří se mnou pravidelně chodí každou sobotu za klienty v domově důchodců. Jsem šťastná, když je vidím, jak se radují se ze života stejně jako Mimi a dokážou tuto radost předávat dál.

zdroj >>>