Divokým předkem domácích koček byla zřejmě kočka divoká, přesněji její africký poddruh kočka plavá, dále snad i kočka divoká evropská a asijská kočka stepní. Původ kočky domácí je dnes geneticky vystopován k nejméně pěti samicím poddruhu kočky divoké zvaného Felis silvestris lybica (Divoká kočka plavá).  Z těchto pěti koček dnes pocházejí všechny kočky domácí žijící na celém světě. K takovému závěru došel Carlos A.Driscoll z Národního institutu proti rakovině, který analyzoval DNA divokých koček. Odhalil, pět vývojových linií domácích koček na základě rozborů mtDNA.

První kočky se do blízkosti lidí dostaly před 10–12 tisíci lety, v době, kdy začala vznikat první trvalá lidská sídla. Divoká kočka se v té době zřejmě odvážila vplížit do lidské osady, kde byla skladována pšenice a ječmen. Starověcí zemědělci uvítali kočku jako lovkyni hlodavců ubírajících z jejich zásob obilí a tolerovali její pobyt v osadě. Děti si pak ochočily její koťata a započala domestikace kočky.

Kočka začala pomáhat obyvatelům neolitických osad s ochranou zásob pšenice, žita či ječmene na Blízkém východě. Kočky se zřejmě domestikovaly samy a dodnes si tak zachovaly svou určitou nezávislost a umění lovu.
Na území Sýrie, Turecka a Izraele byly nalezeny kamenné a hliněné sošky koček staré více jak 10 000 let. Na Kypru byla nalezena kočka pohřbená spolu s člověkem již v době neolitu, před 9 500 lety.  V někdejší kyperské vesnici Shillourokambos byl objeven hrob s kosterními pozůstatky člověka a kočky. Nálezy ukazují, že zvíře pohřbené s jeho pánem bylo nejspíše chováno jako domácí. Vztah mezi člověkem a kočkou nespočíval jen v hmotném užitku, ale i v duchovní rovině. Na Kypr se zřejmě ochočené kočky dostaly spolu s farmáři z Turecka (oblast Anatolie) ještě dříve, než se zrodila egyptská civilizace.

Kolem roku 3000 př. n. l. se kočka stala významnou součástí života v Egyptě, dokladem jsou obrazy koček na stěnách hrobek, sošky koček a jejich mumie.
Staří Egypťané kočky uctívali jako božstvo a věřili, že mají moc chránit člověka před zlem. Neuctívali zvířata jako taková, ale věřili, že někteří bohové v nich mají své zosobnění nebo pomocníky. Přítomnost kočky v domě znamenala požehnání.



Nejposvátnější byly černé kočky chránící egyptské chrámy. Nálezy umifikovaných kočičích těl a kočičích amuletů, například i v hrobech faraónů dokládají kultovní uctívání koček v Egyptě, kde měly i svou vlastní bohyni – Bastet, která byla zobrazována jako malá kočka se lví hlavou a později jako žena s kočičí hlavou. V chrámu bohyně Bastet lidé nechávali jako dar mumifikovanou kočku, pro náboženské účely bylo mumifikováno několik tisíc zvířat. Již ve starověku však lidé zneužívali víry jiných ke svému obohacení. Některé archeologické nálezy (cca. 500 př.n.l.) odkryly podvržené kočičí mumie. Namísto kočičího těla obsahovaly "mumie" pouze větvičky a vycpávku. Lidé zřejmě v dobré víře koupili mumii kočky k uctění bohyně Bastet netušíce, že se jedná o jen o lacinou napodobeninu.

Vrchol jejího uctívání spadá do období kolem roku 500 před naším letopočtem. Bastet byla kromě jiného i bohyní vycházejícího slunce, měsíce, plodnosti a štědrosti. Poblíž chrámu ve městě Bubastis, jehož byla Bastet ochránkyní, bylo objeveno obrovské kočičí pohřebiště.

Slunečního boha Ra vzývali Egypťané rovněž v kočičí podobě. Zabití kočky se trestalo smrtí a uhynulé kočky byly balzamovány. Egypťané nepovolovali vývoz koček z Egypta, ale díky fénickým obchodníkům se kočky přesto rozšířily do celého Středomoří.

První doklady o kočkách v Evropě nacházíme na řeckých vázách z 5. století př. n. l.. V Řecku byla kočka dávána do spojitosti s bohyní Afroditou a Artemis, jejíž kult částečně splynul s kultem Bastet. Kočka domácí byla domestikována také v Asii, asi 1000 let př. n. l. začal jejich chov v Číně a od začátku letopočtu také v Indii. V Indii byla uctívána v podobě bohyně plodnosti Sasthi, v Číně byly pod ochranou buddhismu, byly spojovány s chudobou a zároveň měly mít moc před chudobou chránit. Z Číny také pochází pověra o tom, že černé kočky přinášejí smůlu.


Za vlády římského císaře Octaviana Augusta se dostaly kočky do Říma, kde se staly ozdobou salonů bohatých Římanů. Brzy však se dostaly i do nižších vrstev a římští legionáři si je brali na svá vojenská tažení na sever a tak se kočky dostaly i do Velké Británie. Do 10. století našeho letopočtu byly kočky považovány za hodné ochrany, za přinášející štěstí a v mnohých krajinách (Anglie, Skotsko) byl vydán zákaz jejich zabíjení včetně stanovení pokuty za zabití. Římané převzali kult bohyně Artemis; kterou nazývali Diana, ale ke kočkám zastávali spíše praktický přístup jako k hovcům hlodavců.

Další „kočičí“ bohyně je skandinávská bohyně čarodějnictví Freya, která vlastnila kočár tažený kočkami. Zvláštní vztah ke kočkám má islám, prorok Mohamed měl totiž kočku jménem Muezza. Na začátku středověku se kočky dostaly z Číny do Japonska, kde měly za úkol ochraňovat zámotky bource morušového a chránit staré rukopisy v chrámech před potkany.

V Evropě se však pohled na kočku radikálně změnil s příchodem středověké inkvizice, kdy se vše, co předtím na nich lidé obdivovali (pružné pohyby, individualita a nezávislost) stalo podezřelým. Inkvizice vyhlásila kočku za posedlou zlými duchy, protože má v očích pekelný oheň, a za spojence čarodějnic a ďábla. V té době začaly být kočky upalovány spolu s čarodějnicemi, černá kočka se stala symbolem ďábla a například papež Řehoř IX. vyhlásil, že černé kočky chovají pouze církevní odpadlíci a vyhlásil je za ďábelská stvoření. Na konci 15. století další papež, Innocenc VIII., přikázal, aby byla společně s čarodějnicí upálena i její kočka. Pronásledování koček bylo na vrcholu za začátku 16. století, kdy byly kočky věšeny nebo upalovány v koších, kočky měly mít schopnost ovládnout mrtvé tělo a proměnit je v upíra. Přes pronásledování koček ve vrcholném středověku používali námořníci kočky na svých lodích pro lov myší a krys. Takto se postupně kočky dostaly do Severní Ameriky, Austrálie a na Nový Zéland. S nástupem novověku se situace koček znovu obrátila a v období baroka se staly ozdobou salonů. Postupně se však obyčejná kočka jevila příliš obyčejnou a začalo její šlechtění. V 17. století se do Evropy dostaly první dlouhosrsté kočky z perské provincie Chorasán. Ze začátku byly všechny dlouhosrsté kočky nazývané angorské podle Ankary, dnešního hlavního města Turecka.

Systematický chov koček existuje v Evropě asi 150 let. První výstava koček se konala v Crystal Palace v Londýně v roce 1871. Objevilo se na ní i několik exemplářů siamské kočky, v té době poprvé dovezené do Evropy. Výstavu zorganizoval spisovatel a malíř Harrison Weir, který také sepsal standardy a byl jedním z posuzovatelů. V roce 1887 byl v Londýně založen Národní klub chovatelů koček, který začal pořádat pravidelné výstavy. V roce 1895 byla uspořádána první výstava koček také ve Spojených státech.

Další organizace na sebe nenechaly dlouho čekat: roku 1898 byl ve Velké Británii založen Klub koček, o pět let později vznikla Asociace chovatelů koček, CFA. V roce 1910 přibyl Řídící výbor chovatelů koček (GCCF), v roce 1949 Mezinárodní felinologická federace, FIFe, která je v současnosti hlavní organizací chovatelů koček v Evropě včetně ČR. Existuje však celá řada dalších chovatelských spolků.

Zdroj Wikipedie >>>
Zdroj Mýty a Skutečnost >>>